0
lajkov
10221
správ
Co s touto temou a albumom? / What to do with this discussion or album?
Zobraz úvodný príspevok
Ako sa zachovat k tomuto?
tema
http://www.modrastrecha.sk/forum/show...
album
http://www.modrastrecha.sk/album/albu...
Odpovedať
0
lajkov
Zobraziť profil
ikke
01.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
01.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
ikke
01.10.2009
sponzor fóra
0
lajkov
Zobraziť profil
ikke
01.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
01.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
ikke
01.10.2009
0
lajkov
jdu pro radu. tato uživatelka http://www.beremese.cz/adminclub/ipse... je fotografka. hodně příspívá do diskusí o fotografování, i když příspěvky, na které jsem od ní narazila, byly všeobecné, přímo se nenabízela.
nicméně teď jsem našla příspěvek, kde píše, že bude fotit svatbu nějaké nevěstě odtud.
co myslíte - můžu ji tu nechat? chodí sem i jako řadová uživatelka. ale to byla katchen a artichoke taky. :-|
sponzor fóra
0
lajkov
Zobraziť profil
ikke
01.10.2009
0
lajkov
Karkul, ja to tam taky videla, ale az tak hrozny jako u Artichoke to neni, zkus ji chvili sledovat a uvidis. Treba je ta jedna svatba vyjimka. Nedavno jsem zjistila, ze Helisek84 uz fotila nejake svatby, ale svym kamaradkam, ale nevidela jsem, ze by tu o tom psala ;-)
Jinak to tema na brms, ze jsem adminem, jsem zavrela. Mlelo se tam o nicem, ale aspon kazdy vi, ze jsem admin :-D
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
01.10.2009
0
lajkov
Holky napsala mi jedna uživatelka že dostala IP o potratu ve 3.trimestru (sama nikdy nepotratila) mám danou uživatelku upozornit aby nespamovala? Popravdě jsem četla jen kousek té IP, na celou nemám jaksi čas =-)
p.maja napsala:
-----------------------------------------------------------------------------------
Moc vás zdravím.Dovolte mi,abych reagovala na váš podnět. Předem se omlouvám za tak dlouhý e-mail, ale v krátkosti to jaksi nelze napsat.Myslím, že budete mít dostatek citlivosti a empatie pro mou situaci, ve které se nacházím.
Je mi 33 let, jsem necelý rok vdaná a můj manžel je lékař-gynekolog.Je o dost starší než já, ale má charisma. Provozuje soukromou praxi a zároveň slouží na část úvazku ve zdejší nemocnici. Kuriózně jsme se seznámili tak, že mi byl kamarádkou doporučen jako lékař, kterého jsem navštívila. Žili jsme spolu tři roky než jsme se vzali a musím říci, že jsem za tu dobu toho zažila hodně nelichotivého ve smyslu zdravotního-tedy v gynekologické oblasti. Zpočátku jsem chodila jako k lékaři k němu, postupem času se moje časté návštěvy na gynekologii rekrutovaly a nyní je mým gynekologem manželův dobrý kamarád Milan, primář gynekologicko-porodnického oddělení zdejší nemocnice. Je to moc milý a sympatický muž, i když má hodně přes 50, stále neztratil jiskru ze svých uličnicky modrých očí, pyšní se bujnou ale plně stříbrnou kšticí a velmi mi připomíná zpěváka Milana Drobného-je to přesně takový typ. Co jsem začala s manželem žít zažila jsem 2 spontánní potraty, 2 interrupce a jednu hysterektomii, při které mi byl odstraněn myom, nevyhnul se mi ani poměrně komplikovaný průběh zánětu vejcovodů.
U všeho asistoval jak můj přítel, později manžel, tak právě lékař Milan. Postupem času, jak se náš vztah upevňoval a sílil, jsem postupně jakoby přecházela jako k lékaři k Milanovi, bylo to postupné a jakoby přirozené.Samozřejmě se nebráním,aby mě manžel vyšetřil a nebo udělal nějaký zákrok, ale bylo by to v případě nutnosti nebo v situaci,kdy by nemohl toto uskutečnit Milan.
Loni v říjnu jsem absolvovala lázně na gynekologické problémy a koncem února 2009 jsem zjistila, že jsem opět poněkolikáté v jiném stavu. Měla jsem velkou, ohromnou radost, termín porodu byl stanoven na první polovinu října 2009. Šla jsem okamžitě na rizikové těhotenství a věnovala svůj čas mezi péči o sebe, miminko a školní povinnosti neboť ještě při práci se věnuji studiu.
Normálně jsem začla cítit pohyby, byla jsem pod přísným dohledem, vyšetření probíhala v častějších intervalech i nadstandartněji než je obvyklé. V pátek 7.srpna 2009 jsem odjela s kamarádkou autem k ní do rodinného domku, který je vzdálen cca 200 km od místa mého bydliště. Měla jsem „požehnání“ od manžela i Milana, měla jsem tam strávit prodloužený víkend s tím, že v pondělí večer si pro mě manžel buď přijede a nebo mě kamarádka odveze zpátky.Cesta byla pohodová, dělaly jsme přestávky, u kamarádky bylo fajn, v sobotu jsme se byly projít v lese, vařily jsme, ale všechno v pohodě a úžasném relaxu. V neděli večer však jsem najednou zničeho nic začla pociťovat jakési neurčité bolesti v břiše a najednou jsem začla poměrně dost krvácet. Šíleně jsem se polekala, kamarádka nelenila, naložila mě do auta a jely jsme do nejbližší nemocnice,která je vzdálena asi 20km.Mezitím jsem samozřejmě žhavila dráty domů, manžel mi řekl ať ihned jedu do toho špitálu, než jsem tam dojela, spojil se s místním primářem gynekologie a přestože se neznají osobně, vysvětlil mu moji situaci, takže než jsme tam dojely těch 20km, už o mně věděli.
Kamarádka tam šla se mnou, v podstatě jsem s sebou nic neměla, ani takové ty běžné věci jako hygienické potřeby nebo župan či bačkory, ale to nebylo v této chvíli podstatné. Na gynekologii mě přijali a ujal se mě místní primář, což byl poměrně mladý muž, tmavé vlasy, velké výrazné modré oči, menšího vzrůstu. Docela jsem se styděla nicméně co se dalo dělat.Nejdříve mi prohmatal břicho a pak jsem musela na kozu. Vyšetřil mě a zdálo se mu, že neslyší ozvy, a tak jsem musela na ultrazvuk . Žel mi sdělil, že necítí ozvy miminka. Podle všeho miminko už nežilo. Bylo mrtvé. Ještě jsem podstoupila nějaká vyšetření, přivolal ještě jednoho kolegu, ten se ztotožnil se stejnou diagnózou a ortel vynesli: vaše miminko nežije, ale budete ho muset porodit. Panečku, zatočil se se mnou svět. Nemohla jsem tomu uvěřit. Volala jsem manželovi a dala jsem telefon tomu primářovi místnímu, on mu vysvětloval podrobnosti a výsledek byl, že manžel řekl, že přijede a vezme i Milana. Nebylo myslitelné, aby v tomto stavu převáželi mně, takže museli oni přijet za mnou.
Bylo pozdě večer a dostala jsem injekci na vyvolání porodu. Nabízeli mi porod císařem, ale ani nevím, z jakého důvodu jsem se tomu tak bránila. Řekla jsem,že chci rodit normální cestou. Nevím proč, dnes vím, že to byla největší chyba. Takže jsem prošla takovými těmi nutnými formalitami – dostala jsem klystýr, pohlaví jsem měla oholené, takže této potupné procedury jsem byla ušetřena. Plakala jsem – pochopitelně a nejraději bych se bývala někde zavřela a nikoho neviděla. Bylo nějak mezi jedenáctou a dvanáctou v noci , kamarádka z toho byla zděšená a samozřejmě si to kladla za vinu, což je nesmysl. Pečovala o mě ukázkově, byla to zkrátka smůla, neskutečná smůla. Odjela pak domů.
Asi kolem třetí ráno se začly objevovat první kontrakce, zpočátku jemně, asi po 15 minutách.Kolem čtvrté ráno dorazil manžel a Milan. Tak ráda jsem je viděla! Byla jsem zpocená jak myš, bylo mi hrozně úzko a cítila jsem se příšerně. Milan se dal hned do řeči s tím tamějším primářem a radili se o postupu. Manžel byl u mě velmi se podivoval, že jsem odmítla porod císařským řezem, říkal mi, že i psychicky by to pro mě bylo lepší a že se ještě mohu rozhodnout pro změnu, byla jsem otevřená na 2cm. Tvrdošíjně jsem však trvala na svém. Milan se šel převléknout a umýt a řekl, že mě vyšetří. Znovu mě napojili na monitor a Milan konstatoval rovněž, že miminko nežije. Pak jsem musela na kozu. Při tomto vyšetření Milan konstatoval otevření na 3 cm a řekl mi, že mi pomůže k urychlení porodu tzv. hamiltonovým hmatem. Podrobně mi vysvětlil, co to je, že se pokusí rukou oddělit vak plodových blan od děložní stěny.Když viděl můj děs v očích, řekl mi:“neboj se, bude to trošku nepříjemný , ale zvládneš to. Uvolni se dýchej zhluboka“ Potom do mě sáhl tedy a druhou rukou tlačil povrchově na dělohu. Škubla jsem sebou, bylo to nepříjemný a trochu to bolelo, ale nic strašného, dalo se to vydržet. Netrvalo to však dlouho a přestal a říká mi:“tak už tě nebudu trápit, ale po tomhle za chvíli porodíš…teď začneš krvácet a za chvíli to tady máme…..“
Měl pravdu. Začla jsem trošku krvácet, vrátila jsem se zpátky na pokoj a bolesti se začínaly přiostřovat a kolem půl šesté ráno se už opakovaly po 5 minutách a byly hodně silné.Hrozně jsem se potila těma bolestma a bylo mi hodně zle. Manžel seděl u mě, moc se do vyšetřování nehrnul, přenechal to komplet Milanovi, byl z toho dost zaskočený.Milan se na chvíli šel natáhnout poté co mě vyšetřil , měl azyl v primářovně toho místního primáře a manžel byl u mě.Dovolili mi chodit, tak jsem pochodovala a nadávala.Při kontrakcích jsem se zádama opřela o manžela a on mi masíroval podbřišek.Měla jsem však i křížové bolesti – pěknej humus. Kolem osmé ráno jsem už na nějaké chození neměla sílu, navíc jsem začla hojně krvácet a musela jsem ulehnout. Napojili mě na nějakou kapačku, přišel Milan, on je vždy v dobré náladě, úžasně pozitivní a povzbudivý člověk. Vyšetřil mě pohmatem a řekl mi, že jsem na 5 cm otevřená, což není moc a že musíme ještě počkat. Řekl mi:“vydrž, buď statečná, já si jdu dát kafe a až ho vypiju, jdeme na sál….“ Jak říkám, Milan optimismus neztrácí. Kontrakce se začly opakovat po dvou minutách a bylo to něco hrozného. Měla jsem pocit,že jsem zevnitř rozervaná na kusy. Ostatně to asi zná každá žena,která rodila, nemyslím si,že moje bolesti by byly něco výjimečného. Manžel mi otíral čelo jako v romantickém filmu, ale realita byla ta, že jsem se příšerně potila, měla jsem žízeň a bolesti dosahovaly hranice snesitelnosti. Mezitím přišel ten tamní primář, také mě vyšetřil, takže se tam střídali 2 lékaři-chlapi a střídavě mě vyšetřovali. No, nic příjemného.
Asi kolem desáté jsem již nemohla vydržet, sténala jsem nahlas a asi jsem i křičela, už ani nevím.Manžel mě masíroval, jak podbřišek tak záda- střídavě, byla výhoda, že to umí, byl mi skutečně obrovskou oporou a byla jsem ráda, že tam byl- co ráda- to je slabé slovo. Jelikož mi neodtekla plodová voda, protrhli blány uměle, ale to nebolelo. Měla jsem stále tendenci tlačit, ale manžel mi zdůrazňoval ať netlačim, potom už i jakoby trošku zhurta – říkal mi:“netlač, šetři si síly, budeš je potřebovat…“ Bolelo to hrozně moc a nejhorší na tom bylo, že se mi začal zvedat žaludek, chtělo se mi zvracet, i když jsem v podstatě neměla co.Prý ta vytažená děloha tlačí na žaludek a dráždí ho,tak mi dal manžel lavor – no takový lavůrek a šly ze mě jenom šťávy nebo vypitý čaj či voda. Vskutku na mě musel být pohled nelichotivý. Při kontrakci jsem zaťala ruce do pelesti postele, zavřela jsem oči a počítala jsem si do dvaceti.Manžel mě masíroval a něco mi stále říkal, hovořil se mnou,ale obsah jsem pak už moc nevnímala, vím, že jsem stále chtěla tlačit a on mě od toho zrazoval.
Kolem poledne mě Milan znovu vyšetřil a rozhodl, že se může jít na sál. Nasedla jsem na vozík, ani nevim jak, převezli mě a už jsem byla na sále. Na sobě jsem měla takovou košili nemocniční, zespoda zakrvácenou a bylo mi to jedno. Byly tam kolem mne dvě sestřičky, samozřejmě manžel a Milan.Pak později přišel i ten primář místní. Položila jsem se, všechno to zorganizovali, Milan se na to převléknul, manžel taky musel, ale dále zůstal u hlavy a než přišel Milan, vysvětloval mi, jak mám tlačit. Říkal mi:“až ti Milan řekne, tak se nadechni, zavři oči a pokus se co nejvíc zatlačit jak můžeš jako kdybys chtěla jít na velkou víš jak jsme si to řikali….“ Jo jenomže v tu chvíli přišla kontrakce a já myslela, že vyletim z kůže. Bolesti se opakovaly se snad už po půl minutách, bylo to hrozně rychlé. Milan přišel, usmíval se na mě, snažil se mě hodit do pohody a do klidu, jenže to nešlo. Řekl mi:“tak všechno zvládneme neboj...prosimtě vnímej mě až ti řeknu že máš tlačit, tak zatlačíš co ti síly stačej ano?“ přikývla jsem a vtom přišla kontrakce a Milan říká:“tak teď zatlač co nejvíc“ Chytla jsem se na jedné straně manželovy ruky a na druhé straně ruky sestřičky a tlačila jsem. Milan: „to je málo, snaž se víc..znovu a teď“ - situace se opakovala. Zase to nestačilo.Pak jsem zatlačila ještě asi třikrát a nic. Manžel pak udělal to, že mě zvednul, jako kdyby mě chtěl posadit, opřel si mě zády o rameno a přitáhnul mi kolena k břichu.Když přišla kontrakce, přitáhnul mi je jak nejvíc to šlo a já se snažila tlačit. Pak ještě jednou a ještě. Pak jsem začla zvracet, dělalo se mi hodně špatně a už jsem nemohla. Položil mě tedy na záda, otřel mi obličej, pak mě zase zvedl, podložili mi záda,abych byla trochu zvednutá , já trošku blinkala, napila jsem se pak trochu vody a Milan říká: „ nevzdáme to a tlačíme dál ..už to bude…pojď jdeme na to …zkus ještě co nejvíc zatlačit.“ No tak tentokrát jsem si přitahovala nohy k břichu sama a zatlačila jsem tak,že jsem u toho řvala a efekt byl - Milan řekl, že se objevila už hlavička. Což je poloviční úspěch. Nechali mě chvíli vydýchat, položili mě, manžel mě znovu otřel a dal mi napít a říká mi:“tak pojď zkusíme postoupit dál….“ Jenže mě zrovna sevřela křeč a bolelo mě to tolik, že jsem se rozbrečela. Už jsem opravdu nemohla, byla jsem tak vyčerpaná, ale oba jak manžel tak Milan mě nutili,že musím dál.Takže znovu kolena k břichu ruce zatnout a co nejvíce zatlačit Pak ještě jednou.Tlačila jsem opravdu hodně a křičela jsem nahlas. Zase nic. Milan mě nenechal zahálet a ještě jsem zatlačila asi dvakrát. Hlavička však nešla ven,takže se Milan s manželem bavil o tom,že bude muset udělat epiziotomii-nástřih hráze. Ještě jednou jsem zatlačila,ale síly mi ubývaly. Zas mě to nutilo k blinkání, cítila jsem se hrozně, bylo mi to trapné, ale nemohla jsem si pomoct. Lehla jsem si zase a při další kontrakci mě Milan nastříhl, což bylo v tu chvíli docela ulevujcí, přestala jsem cítit tak strašný tlak.
Tak nějak v tom okamžiku tam přišel ten místní primář a díval se jak ten porod probíhá, informoval se. Zkoušela jsem znovu tlačit ze všech sil co jsem měla, ta sestřička mi taky hodně pomáhala, všichni na mě byli hodní, úžasní, perfektní, akorát trochu nesmlouvaví-ale to musí být. Přišla další kontrakce, nevěděla jsem jestli mám dřív tlačit nebo koukat abych se nepoblinkala, i když skutečně nebylo co. Pak jsem tlačila znovu, ještě asi 5 krát, manžel mi pomáhal, sestřička také, Milan mě povzbuzoval, zkusila jsem opravdu ze všech sil tlačit.Manžel mi stále zdůrazňoval ať zavírám oči . Stále to nešlo. Vzala jsem pak manžela za ruku a když znova po mně chtěl, abych tlačila, jsem mu řekla, že už nemůžu a že to vzdám, že chci umřít.To jsem skutečně v tu chvíli řekla. Asi jsem vypadala hrozně, protože se na víc neptal, jenom udělal gesto na Milana a ten začal jednat – nejdříve mě vycévkoval a pak vzal ty porodnické kleště a snažil se ze mě to dítě dostat kleštěmi. Měl obavy, aby mě neporanil, ale já už jsem skutečně nemohla.Byl opatrný, ale nešlo to. Asistoval mu ten primář a rvali ze mě dítě ven.Co jsem pochopila, hlavička neměla tu správnou rotaci, i když byla částečně vidět. Myslím, že to asi bylo tím že plod nebyl živý. Šlo to pomalu. Sestřička mi připevnila nohy do třmenů,aby se mi neklepaly a aby Milan řádně mohl manipulovat s kleštěmi ve vagíně a snížil tak riziko poranění.Trvalo to docela dlouho,do toho jsem měla stále kontrakce, křičela jsem nahlas bolestí a bylo mně to jedno co si o mně pomyslej. jen jsem to chtěla mít za sebou.Milan je opravdu profesionál, ještě mezi tím co prováděl stačil reagovat křik při kontrakcích a radit mi, jak mám dýchat, abych ty kontrakce prodýchávala. To samé do mě hučel manžel, ale přiznám se, že to byla taková bolest, že jsem si říkala ať si všichni trhnou nohou. Manžel se snažil mé výlevy křiku mírnit tím, že mě držel za ruku a druhou ruku mi při kontrakci položil na čelo a říkal mi něco v tom smyslu, že už to brzy budu mít za sebou , ale mně bylo příšerně. Ti dva se tam dole činili a jakmile byla hlavička venku vyndal Milan ramínka a pak už to šlo. Byla tam připravená sestra s tím,že to mrtvé dítě hned odnesla. Myslím, že to tak bylo nejlepší. Cítila jsem se jak rozpáranej pytel, ale kdyby to Milan neudělal (s těma kleštěma) , asi bych omdlela.
Byla jsem tak ráda, že to mám za sebou, že se to nedá vůbec vykládat. Možná, že to bude znít zvláštně, ale mně se v tu chvíli hrozně ulevilo a ani jsem neplakala. Čekalo se na lůžko. Poměrně hodně jsem krvácela a mám takový pocit, že to bylo částečně způsobené i těmi kleštěmi, přecejen je to zásah. Manžel mě znovu omyl obličej, dal mi napít a Milan mi říkal, jak je rád, že to mám za sebou. Lůžko vyšlo ven a potom mě Milan šil. Ujal se toho s nonšalancí jemu vlastní, ale taky to zrovna nebyla procházka rajskou zahradou.Samozřejmě bylo nutné udělat stehy vnější i vnitřní, jsem drobné postavy a oblast nastřižení byla hodně velká, své udělaly jistě i ty kleště . Šil mě asi půl hodiny, možná více . Mezitím manžel byl u mě, byla jsem příšerně unavená a stále mi bylo špatně od žaludku, zase jsem zvracela. Asi po 20 minutách šití už jsem byla tak nervózní, celá rozbolavělá, i když se skutečně Milan snažil, přesto to bolelo, každý vpich jsem cítila a stále se dostavovaly- sice podstatně slabší- ale přesto – kontrakce.Není to žádný med a říkala jsem Milanovi ať mě už nechá být a jde se vyřádit na někom jiném – prostě už jsem toho měla dost a on mi na to řekl, že si přece nevezme na svědomí případné další komplikace a problémy, říkal mi:“ale kočičko (on mi tak říká) vydrž to se mnou, už to bude, musíme to udělat pořádně…“ Přestože než mě začal šít, tak mi dal 2 umrtvovací injekce, bolest jsem cítila i vpichy.Možná bez toho umrtvení by to bylo daleko horší.
Když dokončil svoje „dílo“,zůstala jsem 2 hodinky na sále na pozorování. Dala se do mě hrozná zima, tak mi dali deku a po těch dvou hodinách, kdy mě kontrolovali, mě odvezli na nadstandardní pokoj a nastaly procedury se zatavením laktace. S tím mi pomáhala sestřička, zavázala mi pevně prsa, no a dostávala jsem nějaké hormony na zastavení tvorby prolaktinu.O tom, že to bolí ta nalitá prsa, se ani radši nebudu zmiňovat.Dávali mi na ně i ledové obklady, měla jsem zvýšené teploty.Vybavuji si, že druhou noc za mnou přišel manžel, sáhl mi na čelo, pak jsem dostala teploměr a naměřili 38,5 stupně horečky.Takže jsem dostala ledové obklady a pak znova zafačovat.
Potom jsem nějak ty dny prospala, jenom vím, že druhý den za mnou přišel Milan i manžel s kytkou a byli úžasní, až na to, že jsem se zase musela podrobit nějakému vyšetření a opět cévkování, na malou jsem nemohla jít, svalstvo bylo ochablé, nešlo to prostě. Milan mě cévkoval, ale jakákoliv manipulace v těch rozbolavělých místech mě nesnesitelně vadila a byla mi nepříjemná. Navíc celou tuhle proceduru prostě nemám ráda, přijde mi to takové nedůstojné.
Co dodat. Za 2 dny mne převezli domů, bolestný zážitek ve mně zůstal, ale sama sebe nepoznávám v tom smyslu, že mě to nebolí na duši tak, jak jsem očekávala. Ta bolest při porodu byla tak velká, pro mě strašně velká a nepředstavitelná, urputná a dlouhá, že bych jí už nikdy nikdy nikdy nechtěla podstoupit a kdyby se to skutečně někdy podařilo a donosila jsem miminko, jednoznačně bych volila císařský řez. Vůbec nyní netoužím po dítěti, nepociťuji tu touhu a myslím,že na tu bolest nikdy nezapomenu. Jak manželův, tak Milanův přístup ke mně byl a je maximálně citlivý, s naprostým porozuměním a co se týká Milana – nedělám si vůbec žádné iluze a smekám, protože je to skutečně profesionál a člověk na svém místě. Viděl mě v takových situacích a byl svědkem takových okamžiků v mém životě jako nikdo – viděl mě v choulostivých a nezáviděníhodných pozicích – 2 krát mi prováděl interrupci, asistoval při hysteroskopii, měl mě v péči po dvou spontánních potratech, léčil mě při akutním zánětu vejcovodů spojeném s vysokými horečkami, krvavými výtoky , viděl mě zvracet, častokrát bylo vyšetření prováděno (a nebo i teď tento porod samozřejmě) za přítomnosti masivního krvácení, cévkoval mě (to mi samo o sobě poprvé bylo velmi žinantní a nepříjemné, styděla jsem se) a přitom si myslím,že jsme přátelé. Kolikrát zajdeme s mým mužem a s jeho ženou na večeři, byli jsme spolu na výletě – je to profesionál a člověk, který vždy dodá naději a energii.
Děkuji vám,že jsem se mohla „vypsat“ ze svého zážitku, přeji vám všechno nej.....
Článok sa načítava...
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
janocko, já nechávám link v inzerátu v případě, že se jedná o klasické přípravné album, kde mezi ostatními fotkami jsou třeba 2-3 fotky šatů.
nebo nechávám link, pokud je na svatební album, to je nejčastější.
ale vytvořit si album jenom proto, aby si do něj nacpala věci na prodej, to se mi nelíbí. a ona to tak má. :-N
ale nechám to na vás, vy jste koníkový adminky. ;-)
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
CO s tou Frezia23? Uz zas chce smazat registraci
http://www.modrykonik.cz/forum/show.p...
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
ikke
02.10.2009
0
lajkov
Zobraziť profil
janocka
02.10.2009
Nenašli ste čo ste hľadali?