Neľúbim svojho manžela. Čo s tým?

11. sep 20115210
  • podle me muze fungovat i manzelstvi, kde se ti dva buhvijak nemilujou a jeste mozna dyl vydrzi, protoze tam nejsou velky emoce, ktery jsou v manzelstvi spis na skodu 😉

  • brumdinka: Souhlas. Taky jsem si kdysi myslela, že "mít rád" nestačí, že to musí bejt prostě něco absolutně výjimečnýho, že málem musíme oba trpět a přinášet oběti a cítit tu osudovost, jinak to neni to pravý 😃 No, teď jsem úplně spokojená a šťastná s někým, s kým se mi prostě dobře žije. Kolena se mi z něj snad nikdy nepodlamovaly, nikdy jsem neměla pocit, že bez něj asi umřu, ale je nám spolu dobře a když jsme od sebe, stýská se nám. Mimochodem, neřikáme si, že se milujeme, ale že se máme rádi (ale zase je to fakt upřímný). A divoký sny nebo nostalgický stesky po někom, z koho se mi ty kolena kdysi podlamovaly - ano, to znám. A mám z toho vždycky nepříjemnej pocit. Ale naštěstí si pak vždycky uvědomim, že žít s někým je fakt ještě o něčem jiným než o motýlcích v břiše.

    A ani mi nemusí bejt 35, stačí 27 😉 A taky jedna blbá "osudová" zkušenost, která mě stála hooodně času i sil, abych si vážila toho, kdo možná má nějaký ty "mouchy", ale kdo se mnou prostě chce bejt, nic moc zbytečně neřeší a nepitvá a prostě se snaží, aby nám bylo spolu dobře.

    Neni nic horšího, než když oba zabřednou do toho pitvání "bezvýchodnejch" situací a začnou se vzájemně ujišťovat, že nemůžou bejt spolu ani bez sebe, že je to prostě osud... Omlouvám se, asi to zní celý hnusně a cynicky, ale plácala jsem se v podobným vztahu (a v depce po něm) snad pět let a děkuji, už nechci.

  • krtek - no přesně tak sem to myslela, mně taky neni 35, ale 29 - jen prostě vim, že i když jsem bejvalýho milovala fatálně, tak bysme spolu žít nemohli, jelikož on je prostě bohém a jak jsem psala výše - těm se blbě platí složenky 🙂 navíc je věčne běz práce ale né že by nějakou nenašel jako já, ale protože se mu nechce, jelikož ho to baví u filmu, tak furt honí nějaký křoví jako komparsista a to opravdu neni na normální rodinnej život - ale zůstali jsme kamarádi a jako takovýho ho mám ráda

    současnýho miluju taky, ale prostě úplně jinak a dokonce si i na férovku řekneme, že by se nám sice nelíbilo, kdybysme se rozešli,ale nezblázníme se z toho a na strom se kvůli tomu věšet rozhodně nebudem 😎

    prostě tak nějak normálně spolu žijeme, říkáme si že se máme rádi a mnohem důležitější než aby mi denně říkal jak mně miluje je pro mně že se na něj dá spolehnout a o rodinu se postará.

  • Sponzor fóra
  • brumdinka: To my se pořád hádali - rozcházeli - scházeli - milovali, furt dokola, až nakonec poslední argument byl "já už tě nemiluju". Což věřim, že v současným vztahu se mi prostě nestane. Já mám pocit, že některý lidi (obzvlášť ty citlivý umělecký duše) prostě neuměj přežít ten přechod mezi zamilovaností a reálným partnerským vztahem. Si všimni, kolik slavnejch párů zjistí, že zůstali "jenom" kamarádi, tak se radši rozejdou. Ale to se podle mě stane ve většině dlouhodobejch vztahů (teda bez toho rozchodu 🙂 )a já už si vůbec nemyslim, že je to tak špatně (pravda, ve dvaceti jsem na to taky měla jinej názor).

  • přesně tak, to si taky myslim že je i příčinou těch rozchodů a rozvodů po dvou třech letech, prostě najednou se nelítá vysoko a jim to chybí 🙂

    ale přitom takhle je to vždycky a jak koukám kolem sebe tak mnohem víc ocenuju páry který ti i po 10-ti, 20-ti letech řeknou že se maj tak nějak rádi a diví se že to spolu vydrželi 😃

  • Mne sa brumdinka tvoje nazory velmi pacia...ja mam dvadsat mam dcerku ma rok a pol ako by ste ma mnohe urcite odsudili ze ako taka mlada mozem o vztahu nieco vediet...s mojim pritelom ked sme spolu zacali chodit ja som bola taka zamilovana az som padala do kolien...potom necakane prislo babatko po dvoch mesiacoch chodenia a on mi povedal ze ma miluje a ze to zvladneme🙂on ma 27..a cuduj sa svete zmaturovala som s mojimi spoluziakmi mala mala vtedy osem mesiacov,vsetko sme zvladli kupili si byt auto a stale sa spolu ucime zit tolerovat sa vychadzat si v ustrety...milujem ho stale rovnako mozno aj viac...presli sme si vela zlym ale vsetko sme ustali...my sa ale milujeme tak ze ja nie za to ze som mlada ale za to aky on je co vsetko pre nas robi za to ho milujem tak ze zit bez neho je pre mna nepredstavitelne takisto je pre mna nepredstavitelne zobrat si niekoho ku komu tu lasku necitim...

  • Prostě holky to, že třeba ze svýho nastávajícího neomdlíváte tak jak jste třeba před pěti lety omdlívaly ze svý první lásky, to vůbec nemusí znamenat, že to neni ten pravej. Míra vášně a intenzity ne vždycky odpovídá hloubce a pravdivosti toho citu... Nějaký pochyby před svatbou jsou asi normální, ale upřímně si myslim, že většina žen prostě pozná, když v tom vztahu něco fakt drhne. Takže asi bysme měly věci míň "pitvat" a víc poslouchat svojí intuici.

  • Mě je 23 a mám uplně stejný názor jako krtek.93,takže si nemyslím,že by to bylo jen o věku....ted nechci nikoho urazit,ale je důležitý si věci v hlavě pořádně srovnat a člověk,který si myslí a doufá,že i po 10 letech vztahu bude ze svého protějšku šílet a padat do kolen,tak ten nebude asi nikdy štastný,protože takhle to prostě v reálném světě nefunguje...vztah je hlavně o toleranci,důvěře a o pevném přátelství-to je přece láska....

  • Toto je pravda, ale já cítím rozdíl mezi:
    1) někoho milovat, chtít si ho vzít / žít s ním, postupně se ze zamilovasti rodí vztah, kde spolu lidi umí žít, vycházet a mít se rádi...
    a
    2) vzít si někoho jen proto, abych nebyla sama, ale nikdy (ani na začátku) z něj nešílet....

    To šílení si myslím, že by k tomu mělo aspoň zezačátku patřit, abysme prostě cítili, ano to je ten, s kým chci strávit zbytek života, ten si to zaslouží, protože mě dělá šťastnou.

  • Taky souhlasim s brumdinka a krtek.93 Ja to mam sice jinak. U me je to nejak obracene, ze zacatku jsem to brala tak: Proc to nezkusit. Muj skoro manzel mi tehdy uz po par hodinach, co jsme byli "spolu", rekl, ze me miluje (znali jsme se uz dlouho predtim). Ale ja to nedokazala. Ted jsme spolu 5 let a ja jsem zamilovana vic a vic. Ale u me je to tim, ze mi dlouho trva, nez nekomu zacnu opravdu verit apod. Ale taky jsem smirena s tim, ze to nebude vzdycky ruzove. Ostatne mame za sebou uz jeden rozchod. A i kdyz jsem parkrat pochybovala, jestli je to "ono", tak ted jsem si jista, ze opravdu je... Neni to o zamilovanosti. Kdyz je clovek zamilovany od zacatku uplne slepe, tak zvladne byt s kazdym. Ale byt s nekym, s kym jste dlouho, znate jeho chyby a ta zamilovanost uz vyprsi-to je umeni a to je proste pravy zivot. Ostatne vzdycky to chce ten vztah nejak ozivit a udrzovat ho porad zajimavy. Jakmile se budete jen uzirat tim, ze to neni ono a nedelat vubec nic, tak je jasne, ze ten vztah pujde do haje... 😐

  • brumdinka a krtek 93 - nesouhlasím s tím, aby když si lidé řeknou to co vy ve svých vztazích, se vůbec brali. Podle mě to už hraničí spíše s přátelstvím a ne láskou. A v tom tedy vidím rozdíl. Jasně, že po letech to bude jiné než na začátku, ale pokud se brali hned ze začátku vzah rezervovaně, tak pochybujum, že k sobě buou ti dva mít dosatek vzájmené úcty a tolerance, aby se jim vztah po letech nerozpadl. Přece musíš vědět proč si ho bereš, nikdy bych nevstoupiila do manželství, kdybych si říkala, no když se rozejdeme, tak se z toho nezblázním. Pro mě to zní tak, že ten druhý pro tebe není dost důležitý a ani dobrý k tomu, aby i když s ním žiješ ses o vztah nějak citově interesovala. Ano něco jiného je mít v této fázi vztah po 30 letech, ale po 10? Není to brzo? Ve svém 8 letém vztahu na tom zas nejsme tak špatně a to co tu popisujete potkává lidi až kolem 40-50 let. Nedokážu si představit, že bych si někoho brala a cítila pouze přátelství, tzn. pouhé mít rád. Tohle mi nestačí a souhlasím s názorem rokosicer. Vzah, který se rodí jen z rozumu, že bude dobrý otec a že to slušný kluk, ale zak moc mě nebere i když ho mám ráda není stejný jako vztah, kdy někoho opravdově a hluboce miluješ a z těch molýtů v břiše ti zbude po letech opravdová a čistá láska, kdy o tu osobu i po letech nechceš přijít, protože je tak důležitá...

  • rokosicer: U mě to šílení teda na začátku nebylo, spíš jsem to měla jako lumiha. Nevím, jak to měl na začátku on, není zvyklej dávat city hned najevo, takže jestli šílel, tak tiše a nenápadně 😉 a čím dýl jsme spolu, tím víc ho umím ocenit a taky jsme tím víc tolerantní k našim chybám navzájem. Takže snad se dá říst i víc zamilovaný, svým způsobem? Asi jo. Já právě spíš bez toho "šílení" jsem schponá posoudit, jestli je to ten pravej. Na začátku se jeví skoro každej jako pravej, když jsi tak trochu zaslepená tím poblázněním.

  • ale je těžké někomu toto nabídnout, věřit a vědět, že tě ten druhý nezradí, protože pak ta zrada je o hodně horší. A to, co píše lumiha to je vývoj vážnosti vztahu. Když to nebereš vážně, tak to jen tak zkoušíš , citově se neangažujeě, do doby, než toho člověka poznáš, pak se něco zrodí, ale kdyby se tam nerzodila láska, už dávno by byl váš vztah v kytkách...

  • krtek 93 - tak v pouhé zamilovanosti bych se také nevdávala, ono to, že někdo už na začátku neumí šílet je i podle toho, co ho v životě potkalo, prostě už je opatrný rezervovavý a city si chrání, nejdřív nepřipouští, ale stejně to jednou propukne a kdo chce tvrdit, že ne, tak neví co to láska je. A pak stejně aspoň v nestřežených chvilkách ztrácí hlavu, ale za takové 2,3 roky už ví, jaký ten vztah je, jestli to je láska nebo to za nic nestojí...a teprve pak by se lidé měli rát nebo jít od sebe...A také mi přijde hnusné mít vztahy jen se zvyku a setrvačnosti, tak např. tak jsme spolu uz 10 let, tak se vezmeme, ale city jsou ty tam, ani náznak, nic...

  • marcicek: Ale já vim, proč si ho beru. A to, že my tomu říkáme "máme se rádi" (a tenhle výraz bych fakt neschazovala na "pouhé" mít se rádi) a jiní "milujeme se", to je přece úplně jedno. Samozřejmě to neni myšlený tak, že kdybysme se rozešli, tak mi to bude jedno. Ani nápad - byla bych nešťastná, zoufalá, ale popravdě, ani mi nenapřijde na mysl, že bysme se měli rozcházet. To by musel bejt sakra důvod, nejenom takový to "vyšumění", jak to někde bejvá. Ale už jednou jsem z rozchodu neumřela, a to šlo o ten "osudovej" vztah (fakt jsem chvílema uvažovala, že tohle nemůžu přežít se zdravým rozumem), proč bych si to měla říkat teď? Abych byla pořád sešňerovaná úzkostí, co se může stát? S pocitem, že sama nemůžu existovat? To není láska, to je závislost. Ve svým vztahu jsem sakra citově zainteresovaná, jenomtvrdím, že ne každej pevnej, upřímnej a láskyplnej vztah musí začínat poblázněnim a "motýlkama v břiše".
    Moje mamča si nebyla jistá snad pár tejdnů, jestli s mým tátou chce vůbec chodit, zatímco on jí už někdy na druhý schůzce řek, že si jí stejně jednou vezme 🙂 a měl pravdu, jsou spolu letos 31 let a fakt spokojení a šťastní.

  • Sponzor fóra
  • naprosto souhlasím s krtek v tom,že až co přejde zamilovanost je člověk schopný s otevřenýma očima posoudit,jestli je dotyčný opravdu ten pravý...protože s růžovými brýlemi je pravý každý...proto já sama nechápu lidi,kteří se berou po velice krátké době vztahu a jeden druhého vlastně ani neznají...to se pak není čemu divit,že je tolik rozvodů...ale to samozřejmě nechci nikoho soudit,jen jsem toho názoru,že lidé by spolu nejdříve měli zkusit žít a teprve potom,když to klape se brát 🙂

  • Mimochodem, jak se pozná, že spolu jsou lidi už jen ze setrvačnosti? Že tam fakt neni už vůbec nic? Já myslim, že už se pak spolu třeba nebavěj a neblbnou a nesmějou se 🙂

  • V podstatě s vámi taky souhlasím - neměla jsem na mysli brát se ještě ve fázi zamilovanosti a "šílení". Jen to beru ze svého pohledu, že tak nějak asi neumím být jiná, než poblázněná. Buď mě k chlapovi něco přitahuje anebo ne. Pokud ne, ani s ním nikdy nezačnu chodit, abych to "zkusila". A pokud ano, tak se to většinou během jednoho, dvou týdnů vyvine v hodně velkej cit (i když samozřejmě různě hlubokej) - prostě to bez toho bláznění a prožívání neumím 🙂 Důležitý pak je poznat toho druhého do hloubky a moci za dva, tři roky posoudit, zda opravdu jsem schopná s jeho chybami (protože kdo je nemá, že? 😉 ) vydržet po zbytek života. V této fázi samozřejmě už ta prvotní zamilovanost nefiguruje, ale na začátku vztahu naprosto určitě byla.

  • ja teda sveho manzela miluju....a asi by mi nestacilo, ze se taknak mame radi a kdybychom se rozesli, tak se nic nedeje...
    podle me by vztah mel zacinat zamilovanosti....ja si to bez toho nedokazu predstavit 😬 a kdyz prejde faze zamilovanosti, tak je bud konec a nebo prijde laska....a kdyz je zrovna horsi obdobi, tak je dobre si na to vzpomenout-jak jsme byli zamilovani a tezit s toho....
    v nasem vztahu mi to prijde jako takova sinusoida-jsou obdobi, kdy jsme spise pratele a pak zas kdy jsme zas do sebe zamilovani-samozrejme, ze to neni jako na zacatku-je to proste jine....ale stejne hezke....
    myslim, ze zivot mame jenom jeden a ja ho rozhodne nehodlam stravit vedle nekoho, kdo je pro me jen vyhovujici...nak nevidim duvod 😒

  • krtek - já myslím,že už si ti dva prostě nemají co říct a jen se míjejí....ale do téhle setrvačnosti se může dostat každý vztah,když na něm oba nepracují....

  • krtek.93 - tak to ti nepovím, zatím nezažívám, ale taky bych řekla, že to je tím, že si vlastně nepovídají a nemají si co říct a nesmějou so, což jaksi nepostrádáme... jinak to mám stejně jako rokosicer, asi bych něco nezkoušela déle než 14 dní a když nic, tak přes to nejede vlak, konec.

    jinak jsem taky pro společné žití před svatbou, tak fakt poznáš hodně a poznáš i jestli ten vztah byla setrvačnost (samé hádky bez možnonsti domluvy) a nebo láska (snaží se obě strany)

  • souhlasim s postojem krtek a brumdinka... ono je to taky o necem jinym kdyz napr. holka hleda partnera ve 20ti a nebo treba znovu ve 40ti, potom si myslim ze je rada kdyz ma nekoho s kym je ji dobre a nemusi to byt zrovna laska jako tram...

  • A co se týče těch problému,které tu holky řeší,tak já jsem pro sednou si třeba nad skleničkou vína a otevřeně si o všem promluvit...bez toho to nejde..a chlapi přece nejsou stroje na sex,ale jako my mají své depky,problémy apd.

  • krtek.93: Já jsem tu setrvačnost zažila s bývalým. Na začátku jsme se měli moc rádi, ale po cca 2 letech (z toho rok jsme už bydleli spolu) to už nebylo to pobláznění, spíš každodenní stejnej život. Sice jsme se spolu smáli, měli takové ty naše maličkosti, kterým jsme rozuměli jen my, ale myslím si, že se vytratila ta láska a stalo se z toho přátelství. Pak jsem poznala jednoho jinýho kluka, se kterým jsem měla úlet. Jedinkrát jsme se políbili a ex nás tehdy viděl. S tím druhým jsem se už nikdy neviděla, protože mi víc záleželo na ex, ale on mi sice odpustil, ale nikdy nezapomněl, no a od té doby to s náma šlo z kopce. A nakonec se mi stalo, že jsem se bláznivě zamilovala do našeho kamaráda. Ex to věděl, ale i přesto jsme spolu byli ještě víc jak rok, prostě jsme se nedokázali opustit, i když láska to už opravdu nebyla, občas jsme zažili i hodně velké hádky, výčitky apod. Ale přes to všechno jsme nebyli ani jeden schopni udělat ten krok. Tomu se říká setrvačnost! 😃 Nakonec se to stalo úplně najednou, v hospodě, smáli jsme se u toho, a bylo to 🙂

  • kata267 a tobě je 40? 🤔

  • kata 267 - jako rozhodně ve svých skoro 25 letech se nespokojím s tím, s čím by spokojila 40cátnice, to je moc brzo...

  • My o ten smích právě taky nemáme nouzi.
    K těm začátkům - je to zvláštní, u mě se to prvotní "zblbnutí" prostě tak úplně nekonalo (asi jsem ho po předchozích zkušenostech nebyla prostě schopná), ale zase jsem od začátku věděla, že to stojí za to. Jako by mi prostě něco napovídalo, že bysme se k sobě mohli hodit a že tohle klapne. Taky jde o to, jakýho máš partnera - jak řikám, ten můj byl taky na začátku zdrženlivější a vůbec je docela těžkej introvert. A jednu dobu mě docela mrzelo, že jsme si ty začátky neužili tak intenzivně jako ostatní, když je to prej na tom vztahu nejhezčí 😃 Ale zase teď je nám polu krásně a po pravdě - já mám ty začátky a "motýlky" spojený taky s velkou nejistotou a strachem, a to nejsou úplně příjemný pocity 😒
    Jako zase si nepředstavujte, že svýho partnera jenom lustruju, jestli bude schopnej platit složenky 😃 Ale takový to rozklepaný těšení se na každý rande a výbuchy vášně na vřejnosti... No, vlastně to těšení a zblbnutí přišlo s plánováním první dovolený (to jsme spolu chodili už přes půl roku) a to už jsme se zase docela znali...

  • krtek93 - ale taky to proběhlo, ale jak jsi psala byla jsi oparná a nebyl jsi toho schopna, ale zase nevěřím, že by tam ten cit nebyl. Nebylo to takové no tak ok, tak spoku budeme, třeba potkám někoho lepšího a pak ho pustím k vodě a kdyyž ne, aspoň bude dorbý otec pro naše děti...

  • Ještě mě tak napadá, co třeba takovéto, když se dva kamarádi domluví "když ani jeden do 40 nikoho nepotkáme, vezmeme se"? 🙂 Myslíte, že to u někoho taky tak funguje, nebo to bylo jen v Přátelích? 😉

  • rokosicer: To je asi vždycky těžký, když do takovýho "mrtvýho" období potkáš někoho jnýho. To se rázem z lehkejch pochybností vyklubou těžký pochybnosti a je to. Já si teda myslim, že bych dneska už v sobě našla sílu si to srovnat v hlavě a nějakej úlet si zakázat, ale kdo ví...

Pridaj príspevok

    Nenašli ste čo ste hľadali?

    hľadať len v názvoch tém